Cílem studie je ukázat, že kulturní antropologie směny darů nabízí propracované spektrum analytických nástrojů ke studiu sociokulturních jevů v jejich komplexitě a dynamičnosti, a může tak historikům usnadnit postihování změn v čase. Po krátkém zhodnocení potenciálu různých typů egodokumentů se autorka soustředí na tři soubory korespondence ze 17. a první poloviny 18. století a zdůrazňuje, že korespondenci samotnou lze nahlížet jako směnu textů, myšlenek a často také dalších doprovodných darů. V návaznosti na Irmu Thoen, podle níž byla raně novověká směna darů určována diskursem cti a závazku, rozlišuje autorka v analyzované korespondenci směnu darů utvářenou diskursem služby, diskursem vdovství a siroby či diskursem asketické zbožnosti. Studie také přitahuje pozornost k širokému spektru dárcovských praxí a posouvá se tak za dlouho převažující upřednostňování darů jakožto předmětů ve středoevropském historickém výzkumu.